Recenze z Aktuálně.cz

ČT vysílá český South Park a sledovanost trhá rekordy.

„On není rasista, on je jenom debil“ je hláška z prvního dílu seriálu Most!, který nadchl české publikum. Proč, čím vlastně?

Většina domácích seriálů (i když výjimky jako třeba Baldýnského Kosmo potvrzují pravidlo) mi nic neříká a často doslova trpím nad špatnými scénáři, lacinou produkcí a zoufalými hereckými výkony, takže odhodlat se sledovat Most! mi docela trvalo. Většina známých už ale citovala a jásala, takže jsem se rozhodla dát tomu šanci. Po prvních třech dílech jsem pořád neměla jasný názor, jestli je to geniální výtvor, nebo strašlivá do nebe volající pitomost cílená na to nejprimitivnější v nás.

Že seriál vysílá zrovna Česká televize, mi přišlo zpočátku docela odvážné a umím si živě představit debatu, která tomu musela předcházet. Je to tenký led, tím spíš se všemi těmi pravidly, která musí veřejnoprávní televize dodržovat, a aspekty, které musí zvažovat, aby po ní nevyskočila Rada s nějakou tou pokutou za nepřístojnost.

Zhruba při čtvrtém díle jsem musela uznat, že Most! má zkrátka něco do sebe.

Nejdřív mi bylo smutno: došlo mi, že tohle je do jisté míry naše zrcadlo. Samozřejmě se jedná o karikaturu, ale často evidentně bohužel docela trefnou. Myslela jsem na všechny ty zahraniční seriály, které mám ráda a proč. Na to, proč jinde umí natočit dobrý i populární seriál o pozitivních hrdinech, o chytrých nadaných lidech, kteří inspirují a snaží se vyvolat to nejlepší v nás. Protože na Čechy tohle neplatí. Stačí se podívat na hrdiny seriálů, ale i většiny českých filmů z poslední doby s náměty ze současnosti. (Nepočítám historické filmy o skutečných hrdinech minulosti, jako je Jan Palach nebo Milada Horáková.) Myslím filmy a seriály popisující dobu po roce 1989.   

Zdá se, že zkrátka máme rádi své obecní blbečky a exoty, protože pak nemusíme nic. Stačí naše chytrolínství, vyčůranost a na to spoléháme. Jsme tak nějak mezi svými, v té zaprděné hospodě, na pivo vždycky bude, ať maká „Vietnamec, cikorka, nebo úkáčko“, stará je stejně kráva, nějak bylo, nějak bude a to nám stačí. Možná proto tak bohužel vypadá i naše politická reprezentace. Pryč jsou doby elegantních inspirativních kultivovaných osobností. V parlamentu výkvěty z SPD a jejich dechberoucí činy a výroky – někdy jako přenesené ze seriálového Mostu do špatných kulis. Na Hradě je lidem vyvolený Miloš Zeman, o kterém by se podobný seriál dal bohužel z fleku točit taky a scénář již několik let „píše sám život“, jen to vysílat. Je to jistým způsobem mrazivě zábavné i naprosto příšerné zároveň. Stejně jako Most!.

Recenze: Seriál Most! zlidověl. Něžná i sprostá satira dál ničí stereotypyčíst článek

Něčím mi Most! připomněl South Park, který byl ve své době sice také „hustě“ politicky nekorektní, ale neskonale trefný a kritický k Americe. A našel přesně tu rovnováhu, která funguje. Most! to má podobně.

Podle reakcí na sociálních sítích se jím totiž (překvapivě?) baví skoro všechny skupiny obyvatel: „Super, ti to těm cikorkám a transkám fakt nandali. Smrt politické korektnosti! Jen do nich, konečně se ‚pravda říká nahlas‘,“ libuje si jeden tábor, sdílí populární narážky a lajkuje stránku fiktivní organizace na pomoc Romům Snědá tíseň.

Jiná skupina zase nachází pozitiva na úplně opačné straně. Seriálu se věnuje v článcích i server Romea, přijde mu cenný tím, že naťukl vážné věci a možná otevírá prostor pro zbourání některých předsudků: například humornou scénou o pojídání psů, kdy je „gádžo“ za blba, protože neví o Romech a jejich způsobu života naprosto nic.

V Mostu si každý může najít to, co potřebuje. Je univerzální, stereotypy potvrzuje i vyvrací zároveň. A umí být vtipný i mrazivý.

Tvůrcům je třeba přiznat kredit za příběh: hlavní hrdina Luďan je sice v prvních dílech opravdu něco mezi rasistou a debilem, ale i on sám musí kvůli okolnostem přijmout za kamaráda Roma Fandu a s transgender sestrou Dášou (mimochodem skvěle zahranou, včetně hlasu nadabovaného Janem Cinou) se musí chtě nechtě naučit vycházet. Tohle poselství seriálu mě zaujalo a potěšilo; je totiž dost snadné nenávidět něco neznámého na dálku, ale o hodně těžší je smířit se s tím zblízka, třeba v rodině, v práci, když vám okolnosti nedovolí jinak. A je také snadné něco posuzovat a „opravovat“ z kanceláře, dokud si nevyzkoušíte skutečný život tady a teď. Například v Mostu.

Zdroj: Aktuálně.cz

%d blogerům se to líbí: